Jako malá jsem jezdila do Prahy k taťkově tetě...maminka mu zemřela dost brzy, bezdětná teta nám tak suplovala babičku a myslím, že mamce i tchýni v pravém slova smyslu:-))
Nechci tady pět ódy na tetičku-babičku, ale při včerejší procházce po nábřeží jsem Terku vzala do těch míst, kde žila...
Byl to tradiční starý dům s kamennými schody, maličkým starým výtahem, dvorem společným několika domům, zvláštním typickým pachem...v jednom patře - mezaninu byla chodba, ze které se vcházelo do tuším čtyř místností a dvou bytů. Všechny čtyři místnosti byly vlastně byty-garsonky se společným WC a dokonce koupelnou. V jedné místnosti se dokonce ani nežilo, byla tam kancelář tehdejšího OPBH. Jak se k takovému podivnému bytu přišlo je mi záhadou, ale to jsem tenkrát neřešila. Dodnes si pamatuji na typické vrzavé zvuky chodby, kterou se šlo na společné WC nebo jak jsem se bála okýnka na záchodě a zvuků z ostatních bytů. Fascinovala mě stařičká shrbená paní z jednoho z bytů. A co mi asi nejvíce utkvělo jsou zvuky a světla noční Prahy. Dlažební kostky, po kterých jedou auta, cinkání tramvají jedoucích po nábřeží, noční zvuky z hospody U Zpěváčků. Výhled z okna na protější dům s podivnými reliéfy a světlo, které je pověšené na laně mezi dvěma domy přes ulici...
Včera jsem tam byla... je tam všechno, vypadá to ale jinak, ale když jsem zavřela oči, slyšela jsem to úplně stejně jako tenkrát před ... dvacetipěti, třiceti lety...
